http://www.youtube.com/watch?v=f9dRXVswHeQ&feature=relmfu

    Deee Lite – „Thank You Everyday“ (The Spirit Mix Part I & II)

KRÁLOVNA KRÁSNÉ GYMNASTIKY

VĚRA ČÁSLAVSKÁ – ODLOŽILOVÁ

SPORTOVNÍ GYMNASTIKA – OSMIBOJ, PŘESKOK, KLADINA

TOKIO 1964

OSMIBOJ, PŘESKOK, BRADLA, PROSTNÁ

MEXIKO 1968

Milá Věro Čáslavská!

Já jsem Jirka z první á

Nic si z toho nedělejte,

že jste první na světě.

My vás máme stejně rádi.

V Mladé frontě vyšla po jejím vítězném přeskoku v Tokiu básnička:

Vteřino vysílení

po koupeli v páře –

Zelená vážko vodní –

Takové zatrnutí

znám jen od zubaře –

A od ní…

Ono to opravdu vyvolávalo mrazení v zádech, když redakční dálnopis vyťukával zprávu, že v dalekém Japonsku perfektně zapíchla neobvyklý přeskok a rozhodčí sáhli po vysoké známce, znamenající třetí zlatou olympijskou medaili. Nedlouho potom jsme se mohli ve filmovém týdeníku přesvědčit, že opravdu šlo o pohybové exkluzívní básnění.

Mohla byste pro oživení vzpomínky onen přeskok popsat?

„Pokusím se. Před Tokiem jsme s trenérem Prorokem přišli na dobrý nápad kombinovat jamašitu s přemetem vpřed. Tak se zrodila originalita, kterou pak novináři pojmenovali Věrka.“

Nešel by přesnější popis onoho zlatého skoku?

„Dobrá. Rozběhla jsem se rychleji než k prvnímu přeskoku, za který jsem dostala 9,666 bodů, hodně zvysoka jsem se opřela do můstku, odraz, let, dohmat na koně, odraz rukama, prohnout, sklopit, hlava na prsa, vrátit nohy, prohnout se a zapíchnout do žíněnek. To se mi povedlo ve stylu Pepík–hřebík, jak jsme říkávali. Je to jasné?“

Ano, úplně jasné. Pro vás. Prostě stačí pár stovek tréninkových skoků a na zlatou medaili je zaděláno.

„Těch přeskoků jsem za sezónu naskákala čtyři tisíce tři sta dvacet.“

Promiňte. A to jste tvrdívala, že přeskok je pro vás příjemná a nekonfliktní disciplína.

„To souhlasí. Pravým peklem je ve srovnání s ním vratká kladina. A to jsem si ještě vymýšlela takové věci jako třeba piruetu na koleně. I když neúspěch potkává jen lidi nepřipravené, bylo to riziko. Buď vám to vyjde a točíte se pěkně na místečku, nebo to nevyjde a z kladiny spadnete…“

Vyjde nevyjde. Na zpřeházené a rozkutálené myšlenky už není v mozku místo. Čas se zastavil. Vlastně spíš strašně finišuje. Už teď po ránu mají čistě zakrojit a ochutnat na jazyku krajíc volných sestav. A zase na kladině, na tom úzkém a vratkém proužku dřeva. Povinné zvládla. Vede o 0,233 bodu před gymnastickou stálicí Larisou Latyninovou. To je krása. I když taky balvan odpovědnosti.

Jen pět minut na rozcvičení. Přejet si obávaný kolenotoč… Dvojná pirueta na koleně se třikrát za sebou nedaří. Při čtvrtém pokusu se do zátylku zahryzává strach. Ruce jsou náhle jako přilepené ke kladině, mozek třeští, tenounký vnitřní hlásek rozkazuje: pusť se, roztoč to, ne, teď to tady pompézně nedokáže. A musí to dokázat! Musí sama sebe ujistit, že právě tohle tisíckrát netrénovala nadarmo. Ano teď, v příští vteřině…

Kovový hlas gongu, oznamující konec rozcvičení, přetíná strunu napětí, proniká až do srdce.

Už nemusí, jaká úleva. Už  n e s m í,  no jaká hrůza.

Hala podrážděně nádá najevo svou nelibost, ona však má v sobě pusto. Velké prázdno, vyprahlost, apatie. Sedí na lavičce se skloněnou hlavou, cvičení kamarádek, potlesk, tóny klavíru od plachty pro prostná, vše splývá v jeden neskutečný obraz, do něhož se vplížila i šeď myšlenky: no a co, vždyť ten zpropadený kolenotoč mohu nakonec vypustit. Vy-pus-tit! Nesmysl, to by bylo zbabělé! To by mi diváci nikdy neodpustili! A proč zbabělé? Normální divák ani tu změnu nepostřehne. Solidní dílo provedené s jistotou může znamenat přece víc, než mistrovská sestava provázená rizikem. Nelži si do kapsy, není ti to vlastní. Takhle ustupovat, styděla by ses sama před sebou. Copak sis nepřivykla rozdávat se druhým beze zbytku? A tohle je olympiáda! Neopakovatelná příležitost.

„Věruško, běž se protáhnout, za chvíli jsi na řadě,“ hlas trenérky Matlochové zaznívá neskutečně a z dálky. Sbírá se. Pár dálkových skoků, přemetů vzad, číslo 121 na světelné tabuli u kladiny už nepřipouští odklad. Pár rozběhových kroků, náskok do přemetu, dálkový skok, póza, už ji pohlcuje rytmus vlastního cvičení, nevnímá nic, jen pohyb prožívaný až do konečků prstů. Půl minuty, deset vteřin, pět vteřin, chvíle obávaného kolenotoče se nezadržitelně přibližuje…

„Poslyšte, v takovém trysku jsem piruetu na koleně v životě neudělala. Napětí ze mne opadlo. Dokonce do takové míry, že jsem měla co dělat, abych se soustředila k bezchybnému zbytku sestavy.“

Dopadlo to fajn. Známka 9,766, šťastné vydechnutí a rychle zouvat kladinové ťapky, vyměnit je za cvičky s gumovou podrážkou pro prostná. Boj ještě neskončil.

*

Když skončil, ani štáb uklízeček nedokázal z opuštěného auditoria smést a vyvětrat stopy dusné a dramatické atmosféry, jásavých triumfů, krutých lidských faktorů selhání, splněných i nesplněných snů. Zlato Věry Čáslavské za osmiboj, kladinu, přeskok, její lví podíl na stříbru družstva žen (tehdy ještě skutečných žen, ne dětinských primadonek) patří mezi sny splněné.

Nadnášená skvostným pocitem chodí ulicemi zdvořilého, usměvavého a pohostinného Tokia. Vlastně nechodí, spíš se musí plížit. Mraky nadšených obdivovatelů, žadatelů o autogram do památníčku, na tričko, kabelku, na vějíře, na kimona, pronásledují první dámu olympijských her na každém kroku. Dokonce ani maskování šátkem a černými brýlemi jí není moc platné. Odhalí ji při drobném nákupu v obchodním domě. Vrací se s utrženou kapsou, bez levé boty a sedmi knoflíků.

A přece ty chvíle, kdy skončí drama honičky, provází štěstí. Všechno se zpřeházeně vrací. Potlučené koleno v rodných Černošicích, když soupeřila s kluky. Konec dětské baletní přípravky v Národním divadle, když zkusila sjet po zábradlí ze třetího patra do maskérny pod jevištěm a přistála na kulaťoučkém bříšku pomocníka baletního mistra. Tři roky v zajetí ledových piruet, první krasobruslařské úspěchy, které uzavřel těžký pád po odpíchnutém dvojitém lutzu. Dodnes vidí, jak malou měla dušičku, když se vracela domů z dětské nemocnice s osmi stehy a zafáčovanou hlavou. Dodnes si pamatuje taky zápis z deníčku, diktovaný nadšením svých čtrnácti uvědomělých let: „…dnes jsem nejšťastnější stvoření pod sluncem, maminka mě zavedla do tělocvičny k paní Bosákové. Cvičila jsem i na bradlech a za čtrnáct dní mohu znova přijít.“

Nepřehledný zástup dní a hodin v tělocvičnách a halách. Nadšení, zklamání, hledání, triumfy. Evropské, světové i římské olympijské žíněnky. První titul mistryně světa 1962 v přeskoku, vybojovaný doma, a stříbrná medaile za osmiboj. První zájezd právě sem, do země vycházejícího slunce. První trapas v tokijském hotelu New Japan, když objevila na posteli překrásné hedvábné kimono, plné výšivek, šla se v něm projít a ona to byla – noční košile. Tenkrát se culili druzí, sama se mohla propadnout hanbou. Dnes se té vzpomínce zachechtá, zatímco japonské noviny plné jí nesrozumitelných šifer a znaků její jméno skloňují do všech pádů. Budou novináři tak galantní a horliví taky za čtyři roky v Mexiku?

Jen zdánlivě předčasná otázka. Olympijská vítězka musí mít vize dopředu. A nejen myslet a mít vize. Obhajovat titul je vždycky náročnější věc. V té chvíli ještě netuší, že se jí do cesty připlete nové jméno: Natáša Kučinská. Dokonce i do snů.

„Opravdu. Mně se o téhle nové, nesmírně ambiciózní soupeřce před odletem do Mexika mnohokrát zdálo. A vždycky to byl v podstatě stejný sen: jak padám z nějakého nářadí. Potom se objeví tři slavnostní stupínky a z toho nejvyššího mi Kučinská blahosklonně podává ruku. Probouzela jsem se zpocená jako myš a vždycky jsem si oddechla, že to byl jen sen.“

*

Mexické deníky se opravdu předstihují. Spravedlivě dělí přízeň mezi dosavadní královnou gymnastiky z Československa a tu, která ji chce – a nijak se tím netají – sundat z trůnu. Taky na trénincích obou zaznívá střídavě skandované: Vera – Vera – Vera – ra – ra – ra, Natáša, Natáša, Natáša – ra – ra – ra.

Přecpané Auditorio National je však svědkem triumfu Čáslavské. Vyhrává přeskok, prostná, bradla, osmiboj, pouze na kladině přenechává titul své největší soupeřce a musí se spokojit s lesknoucím se stříbrem.

Čtyřikrát znehybní diváci při velebných tónech československé státní hymny, čtyřikrát pocukává rty a oči jí vlhnou na stupních vítězů. Královna gymnastiky potvrzena. A jakým způsobem!

(Zvonimír ŠUPICH »1930 až 1992« pro publikaci a interpelaci u královny dobrého ducha: «Zátopek a ti druzí», vydáno na pult před třicítkou let 21. srpna)

Držitelka samurajského meče starého přes 1500 let!